Co znamená být pečovatelkou

Co všechno vlastně obnáší práce pečovatelky?

Naše práce je velice pestrá. Práce pečovatelky obnáší péči o tělo i o duši klienta. Snažíme se v rámci svých možností, abychom klientům pomohly se vším, co potřebují. Aby mohli zůstávat doma ve svém známém prostředí a nemuseli například do domova pro seniory, pokud o to sami nestojí. Naše pomoc je velice individuální, stejně jako náš přístup ke klientům. Snažíme se respektovat osobnost každého klienta a také jeho zvyklosti a potřeby. Někdo potřebuje pomoc s hygienou, s přípravou a podáním jídla, s údržbou a úklidem domácnosti či s nákupem. Někteří klienti potřebují náš doprovod například k lékaři nebo prostě někam, kam to sami už nezvládnou.

Proč jsem se zmínila, že pečujeme i o duši klienta?  Stává se, že přijdeme ke klientům a oni mají nějaký žal, splín, jsou ve špatné náladě. Někteří si o tom chtějí promluvit, co je tíží a stačí je jen vyslechnout. Jiní po nás chtějí slyšet názor na svůj problém. Musíme se ale chovat profesionálně, držet si nadhled, ale současně i empaticky a citlivě. Chovat se tak, aby alespoň při našem odchodu se klient cítil trošičku lépe. Už jenom třeba pro to, že si o svém problému mohl s někým pohovořit. Máme ale i klienty, na kterých člověk vidí, že je něco trápí a oni se nechtějí nebo nemohou svěřit, protože třeba už nedokáží vyjádřit svoje pocity slovy. Tam musíme umět pozorováním se vcítit - tzn. „napojit se" na člověka a odhalit, čím mu můžeme pomoci, co  asi potřebuje. Velkou odměnou pro mne je, když se mi to podaří a při odchodu od klienta vidím, že paní nebo pán má  klidný, spokojený výraz ve tváři.

Jak jste se dostala k práci pečovatelky?

Na tuto myšlenku mě kdysi přivedly kamarádky, když viděly, jak mne baví o lidi okolo sebe pečovat. Že mi dělá radost, když vidím, jak jsou  spokojeni. Byla jsem po mateřské dlouho na úřadu práce a stále obcházela různé konkurzy. Bydleli jsem tehdy na Vysočině a já byla nešťastná z toho, že jsem dlouho bez práce. Udělala jsem si  tedy pečovatelský kurz, ale vlastně až po návratu z Vysočiny do Brna se mi podařilo sehnat práci v Domově pokojného stáří. Zjistila jsem, že mě práce moc baví. Byla to pro mne obrovská škola. Naučila jsem se pracovat s lidmi s demencí.  Zároveň jsem si uvědomovala, že i když péče v zařízení je sebelepší - a myslím, že skutečně perfektní byla - jsou lidé, a já určitě mezi ně patřím, kteří mají rádi svůj domov, svůj klid a pokud je to možné a okolnosti tomu přejí, je lepší když člověk může zůstat ve svém. Tak mne osud přivedl na Diakonii a jsem za to moc ráda. Přiznávám, že tato práce je daleko těžší, než v zařízení, ale má pro mne daleko větší smysl.

 Jak dlouho se této profesi věnujete?

Profesi se věnuji osmý rok.

 Jakou radu byste dala někomu, kdo se rozhoduje, zda bude pečovat o někoho blízkého?

Že péče bude náročná fyzicky i psychicky. Pro rodinné příslušníky je to daleko horší než pro profesionální pečovatelky. Ty si odpracují svoji službu u klienta a odejdou, kdežto rodinný pečující zůstává. Často se setkáváme s tím, že nám rodinní pečující říkají "jak to, že s vámi spolupracuje?! Vás poslechne a nás ne!" Možná je to tím, že přece jenom pečovatelka je cizí. Člověk, který má demenci a třeba se mu už vše plete, přece jenom v sobě má uložené jakési zábrany nedovolit si k cizímu člověku to, co ke svým blízkým - samozřejmě za předpokladu, že dřív takový býval.

Které vzdělávací kurzy byly nejpřínosnějšími pro vaši práci pečovatelky?

Vzhledem k tomu, že máme povinnost ročně absolvovat 24h vzdělávání, bylo jich už opravdu mnoho a už si mnohé ani nepamatuji. Vybavuji si kurzy, které ve mne zanechaly nějaký zážitek např. SYNDROM VYHOŘENÍ - Mgr. Ptáček, KURZ PRVNÍ POMOCI  s pražskými záchranáři a poslední absolvovaný kurz PSYCHIATRICKÉ MINIMUM s panem Michalem Šalplachtou.

Práce pečovatelky je náročná psychicky i fyzicky. Kde čerpáte nové síly?

Spím. Ráda spím a poznám, když jsem hodně unavená, protože to bych vydržela prospat celý den.Relax jsou taky procházky v přírodě se psem, tedy pokud zrovna v okolí nehárají fenky!

No a takové ty krizové pracovní situace, které se dějí během našich služeb, ráda proberu s kolegyněmi. Pokud tedy mám štěstí a potkám se s nimi během dne v práci. Sdělíme si svoje poznatky, předáme zkušenosti, myslím, že nejen pro mne, ale i pro ostatní je to taková psychoterapie. Proto jsme tak ukecané, když se sejdeme. ☺

Změnil se váš pohled na stáří, na staré lidi?

Určitě změnil. Stejně jako se změnil na spoustu jiných věcí. Díky této profesi jsem potkala několik zajímavých lidí, kteří i přes svůj vysoký věk a také přes značné zdravotní problémy dokázali žít, a bohužel někteří už i dožít, svůj život s nadhledem a noblesou. Vzhlížela a vzhlížím k nim s obdivem a přáním být alespoň trošičku jako oni.

A jak to máte s „odcházením'' klientů? S umíráním a s každodenní konfrontací s faktem, že klienti jsou na sklonku života? Není to frustrující?

Samozřejmě, když některý z našich klientů odchází a už to očekáváme, prožívám to silně. Spíš to beru, že to patří k životu. Nikdo nejsme nesmrtelný a každý jednou odejdeme – umřeme. My jako pečovatelky se snažíme, aby se ten dotyčný cítil do posledních chvil co nejlépe. 

O kolik klientů pečujete v průběhu jednoho týdne? A máte mezi klienty své oblíbence?

To je velice různé, denně navštívíme každá tak 4 - 6 klientů. K některým se chodí i opakovaně, třeba i třikrát denně. Návštěvy plánuje každý pátek vedoucí pečovatelské služby.

Oblíbence – sympaťáky určitě mám, jako asi každý. ☺

Co je pro vás na této práci asi nejtěžší?

Asi to, s čím bohužel sama nic moc neudělám. Mrzí mne, že se této práci, která je hodně potřebná a důležitá, věnuje málo pozornosti. Prostě, že jsou sociální služby pořád takovou popelkou.