Poslední věci, než odejdeme

20. června 2018

Psaní závěti je jedno z témat, o kterém se moc nemluví. Protože psát závěť znamená do jisté míry uvědomění si vlastní smrti.

Poslední věci, než odejdeme
20. června 2018 - Poslední věci, než odejdeme

Najednou připustíme, že i náš čas je zde jen úvazek na dobu omezenou. A jsou i lidé, kteří se bojí, že si sepsáním závěti mohou smrt přiblížit.Na druhou stranu – lidem se neodchází dobře, nemají-li své věci vyřízené. Někdy však může být příliš pozdě. Je-li smrt náhle blízko, lidé nemívají už sílu svůj život své věci uspořádat.

Nejspíš nelze jednoznačně říct, kdy je nejlepší čas na sepsání závěti, ale určitě je dobré o tom přemýšlet ještě v době, kdy se smrt zdá být daleko, kdy je člověk plný síly a má jasnou mysl. Kdy si dovede promyslet, co by komu chtěl odkázat, kdo by jeho dědictví uměl dobře užít, na kom a na čem mu záleží.

Závěť se nemusí týkat jen majetku s vysokou finanční hodnotou, ale také věcí, ke kterým má člověk mimořádný vztah. Může se rozhodovat i o tom, co se bude po jeho smrti dít s jeho sbírkou motýlů nebo cínových vojáčků. Protože do hrobu si to nevezme.

Pro mnoho lidí znamená sepsání závěti obrovskou úlevu. Zažijí pocit, že mají „čistý stůl“. A pozůstalým pak závěť pomáhá předcházet složitým procesům v dědických řízeních nebo příbuzenských roztržkách. Někdy také majetek zbytečně propadá státu.

Ale začít nahlas mluvit o závěti nebo o posledních přáních je těžké. Obzvlášť s vážně nemocnými lidmi. Proto je třeba se ptát – ne na závěť, ale na to, co člověk chce, co by si přál, ale i co si rozhodně nepřeje, co nechce, aby se stalo. Na čem mu záleží, na co by se nemělo zapomenout, co je pro něj důležité – opravdu důležité. Ať už ohledně procesů v léčbě, ohledně těla, pohřbu a rozloučení a nakonec i majetku. Málokdo dokáže tato přání vyslovit sám od sebe. Někteří lidé začnou o svých posledních věcech přemýšlet, když vážně onemocní, nebo se ve svém okolí se smrtí osobně setkají. Ale ne každý dokáže od přemýšlení přejít k činu. Mnoho z nás závěť během života promyslí, ale málokdo ji napíše. Být současně otevřeni životu a přitom počítat s tím, že zemřeme, to je důležitý předpoklad pro to, aby člověk dokázal napsat závěť. Pustit se do závěti vyžaduje odvahu, statečnost a vytrvalost.

A sepsáním závěti může nakonec člověk i pomoci nějaké veřejně prospěšné organizaci. Zmíní-li ve své závěti, že odkazuje ať už peníze nebo nějaký majetek neziskové organizaci, kterou podporoval v průběhu života. Jde o celkem běžnou a významnou formu dárcovství v zahraničí, u nás v České republice se tento způsob pomoci teprve rozvíjí.

Příkladem takového mimořádně štědrého daru může být dům na Hrnčířské, kde sídlí naše brněnské středisko Diakonie. Dům věnovala Českobratrské církvi evangelické paní Zdeňka Konvičková. Její medailonek přineseme v některém příštím čísle Diakonských střípků.

Podpořte Diakonii

Diakonie v číslech

Pečujeme o 0 klientů
Najdete nás na 0 místech v kraji
Poskytujeme 0 služeb
Přispěli jste nám 0 korun